Tomáš Lejsek, ředitel Cegra, a Petr Matějka, odborný asistent FA ČVUT a konzultant BIM
„BIM, potažmo digitalizace, je budoucnost stavebnictví. Tedy byla to budoucnost někdy před dvaceti lety. Dnes je to spíš realita. Třebaže v některých ohledech to stále ještě budoucnost je, protože možnosti se neustále rozvíjejí a implementace do praxe není jednoduchá,“ říká Petr Matějka, odborný asistent Fakulty stavební ČVUT v Praze a konzultant BIM.
Proč BIM?
BIM je nejen důležitým stavebním kamenem digitalizace stavebnictví, ale také nám dává nástroje, které pomáhají zbavit se některých neduhů stavebnictví nebo se v určitých jeho oblastech zlepšit. Vždy je za tím nakonec zvýšení efektivity nebo kvality, což může znamenat třeba finanční úspory nebo spokojenějšího klienta. V tomto ohledu BIM otvírá možnosti, které jsme dříve neměli.
O přínosech BIMu již toho ale bylo napsáno a řečeno hodně…
Co ale občas nezaznívá je, že BIM je mimo jiné také zábava. Když virtuálně vzniká pod rukama digitální dvojče stavby nebo digitální projekt, je to vlastně tak trošku jako počítačová hra. A když to pak vše do sebe hezky zapadá a proces funguje, je to radost, která navíc vede ke vzniku něčeho hmatatelného, tedy stavby.
Implementace BIMu do praxe není jednoduchá. I to jsou důvody, proč jste se usadil na akademické půdě a díváte se na BIM odsud?
To ani ne. Pro mě osobně byla motivací výuka, to je totiž moc krásná práce. Na akademické úrovni s tím ale musí samozřejmě jít ruku v ruce i potřebná odbornost nejen ve smyslu praktických dovedností, ale i v teoretické oblasti. Jako akademik nemůžete jen učit, ale musíte se zabývat i tvůrčí činností – vědou. V BIMu jsem měl tehdy výhodu v zahraničních zkušenostech a částečně mě k němu nasměrovaly i mé jiné minulé aktivity a prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. A když už jsme u té výuky, ona je to také svým způsobem věda.
Petr Matějka přednáší Informační modelování staveb (BIM) se zaměřením na projektové a podnikové řízení. Je členem Odborné rady pro BIM (CzBIM) a akademického senátu Fakulty stavební ČVUT v Praze (FSv) a odborným konzultantem a školitelem v oblasti BIM. Studium na FSv ukončil v roce 2017 doktorátem, předtím absolvoval stáže na Nanyang Technological University v Singapuru a na Zhejiang University v Hangzhou v Číně.
Je náročné vyučovat BIM ?
Ano, zejména pokud se nebavíme pouze o modelování, ale o všech těch dalších věcech, jako jsou informační management, technické fungování nástrojů a jejich programování, spolupráce nad informačním modelem, jiný přístup k dodavatelskému řetězci, zavádění BIMu… Když učíte vysokoškolskou matematiku, v podstatě se toho rok od roku moc nemění. V oblasti BIMu ale každý semestr měníte obsah přednášek a cvičení, abyste držel krok s aktuálními trendy. Navíc se nemůžete opřít o jeho standardizované nasazení v praxi a neustále balancujete mezi tím, zda studenty připravovat spíše na budoucnost, nebo je učit tak, aby byli připraveni na aktuální praxi. A ještě navíc je BIM bez zkušeností z praxe pro studenty někdy velmi obtížně pochopitelná a spíše abstraktní záležitost.
BIM je způsob zpracování projektové dokumentace, forma komunikace… Můžeme si dosadit celou řadu činností, ale vždy se jedná o formu jiných procesů. Ne BIM pro BIM, aspoň doufám. Měl by se vyučovat BIM jako samostatná disciplína nebo jako součást jiných předmětů?
Když bylo BIM úplně nové téma, bylo třeba rozšiřovat základní povědomí a mělo smysl se bavit o konceptu BIM samostatně. A to nejen se studenty, ale interně v rámci univerzity, napříč vzdělávacím systémem v ČR a koneckonců i na různých konferencích a směrem do praxe. To už je dnes samozřejmě minulost a to, co probíhá, je spíš integrace do již existujících předmětů. Když to přeženu, také nepotřebujete studijní předmět, který by se jmenoval pravítko. S BIMem je to ale trošku složitější. Hezky se to vysvětluje na projektování. Když přišly CAD systémy, v podstatě převáděly do digitální podoby to, co se jinak dělalo ručně.
Přechod na BIM je složitější. Projektování v něm má trošku jiné workflow, pokud se bavíme o BIMu v plném potenciálu. Tedy i metodika modelování je sama o sobě téma, které zasluhuje nějakou pozornost. Třeba i v rámci předmětu, pokud to není na úkor něčeho důležitějšího. Proto také na trhu existuje uplatnění pro modeláře, kteří nemusí nutně být zároveň projektanty, a přesto mohou být platným členem týmu.
A kdo se chce věnovat BIMu jako samostatné disciplíně, musí se samozřejmě dovzdělat?
Poptávka po takových lidech ale není tak vysoká. Je třeba mít na paměti, že BIM je jen nástroj nebo metoda, a pořád zůstává stěžejní ta stavařina, nebo třeba i jiná odbornost, díky níž je nástroj možné využít. A tomu by měla odpovídat i skladba předmětů třeba v našich studijních programech. Ne vždy je to takhle jednoduché, ale snažíme se o to. Výhodou také je, že vzdělávání neprobíhá pouze na vysokých školách, ale skvělé věci v oblasti BIMu dělají také na středních školách. Stejně tak je to v praxi, která už je oproti předchozím letům mnohem dál, významnou oblast vzdělávání pokrývají buď interně firmy nebo na komerční bázi konzultační a školicí společnosti. Také máme štěstí, že ČR má podle mého názoru velmi dobrou podporu na úrovni softwarových dodavatelů a distributorů. To si ne vždycky uvědomujeme.
BIM se diskutuje už strašně dlouho, nebo to tak, aspoň z mého úhlu pohledu, vypadá. Přesto, proč je BIM projektů stále tak málo?
Já bych to neviděl tak pesimisticky. Projektů s prvky BIM je myslím již docela dost. Asi ale narážíte spíš na to, že skutečných BIM projektů není tolik. Podle mého názoru je to proto, že v českém prostředí je to prostě těžké. Nemůžeme se moc vymlouvat na nástroje nebo technologie, protože na příkladech ze zahraničí vidíme, že to jde. Také máme spoustu šikovných, chytrých a vzdělaných lidí, takže zde problém také není. Můžeme si ale naopak všimnout, že i v jiných oblastech narážíme na zavádění inovací. Nejde nám pružně reagovat právními předpisy na rychle se měnící potřeby trhu. Hezky je to vidět na digitalizaci prakticky čehokoliv. O všem pořád diskutujeme, ale nedokážeme rázně konat, jako bychom se báli udělat rozhodnutí o tom, kterou cestou se vydat. A tak raději přešlapujeme na místě.
To je prostředí, ve kterém se potom těžko funguje i firmám. Kromě legislativy vidím ještě překážku v podobě konzervativního přístupu prakticky všech účastníků stavebního procesu, kteří jsou k moderním metodám a novinkám spíše skeptičtí. Toto prorazit není jednoduché, zvlášť když někdy je to zdánlivě oprávněně. Například pokud má někdo osobní negativní zkušenost se zaváděním něčeho nového, nelze se divit, že takový člověk je potom k budoucím inovacím spíše skeptický. A to bez ohledu na to, že problémem není ta inovace samotná, ale třeba jen nezvládnutá implementace v tom konkrétním případě.
