PROFIL ARCHITEKTA

Projekt by měl mít vlastní styl

[25.6.2008] Martin Kotík se v osmdesátých letech minulého století během svého působení v ateliéru Alfa u Vladimíra a Věry Machoninových mimo jiné podílel na projektu obchodního domu Kotva a později Jihozápadního města Praha v ateliéru Ivo Obersteina.

Ateliér Omicron-K založil v r. 1991. Na rozdíl od jiných velkých ateliérů vsadil na to, že vytvořil tvůrčí ateliér pod vedením jediného muže. Snaží se tak ovlivňovat každou zakázku a má vždy poslední slovo, leží na něm tíha rozhodování. „Tím nechci říct, že rozhodnutí nebo nápady těch ostatních jsou horší, ale jsou trošku jiné. A každá věc by měla mít nějaký styl, nějaký charakter. O ten se u svých projektů snažím dost výrazně,“ říká M. Kotík, architekt, který šéfuje 28 zaměstnancům.

První významnou stavbou ateliéru bylo IBC Těšnov v Praze 8. Zakázku získal díky soutěži, ve které se umístil na druhém místě. Vítěz soutěže však navrhl objekt podstatně menšího objemu, než bylo zadání. Investor si nakonec k realizaci této stavby devadesátých let minulého století zvolil právě ateliér Omicron-K.

Postupně následovalo několik projektů, které se mohou měřit se stavbou IBC. Bezesporu k nim patří Pojišťovna Generali v Praze 2 (1994), Burzovní palác Holan v Praze 1 (1995) a Centrum Modrá pyramida VSS KB v Praze 2 (1998).

V prezentaci ateliéru naleznete označení autorský, což v tomto případě znamená, že jméno a odpovědnost zůstává stoprocentně na jedné osobě, a to jak u menších, tak i těch největších projektů.

Týmy se na jednotlivých projektech průběžně mění. Málokdy má projekt na starosti pouze jeden člověk, který by obsáhl úplně vše. Většinou jde o tým tří až pěti lidí, který se i v průběhu práce mění. Pracovní proces je tedy hodně flexibilní. Je to také podle M. Kotíka do jisté míry nutnost, protože většina mladších architektů po pěti, šesti letech nabude dojmu, že nejen dozráli, ale že jsou i schopni, a že se chtějí raději prosazovat sami. „Ne každému vyhovuje, když mu říkám – ne, nebude to kulaté, bude to hranaté, nebo bude to takové a takové. Zase to ale neznamená, že to kulaté nebo hranaté je lepší, ale musí zde být určitá kontinuita ve výrazu. To, na čem si zakládám, je flexibilita lidí, kteří jsou schopni pracovat v týmu s kýmkoliv z ostatních,“ vysvětluje M. Kotík.

Možná díky tomuto způsobu práce a realizacím posledních dvou let se ateliér stal skutečně nepřehlédnutelným. Mezi ty nejsledovanější patří Centrální budova Nestlé v Praze-Modřanech, Myšák Gallery ve Vodičkově ulici a Fotbalový stadion SK Slavia Praha v Edenu. Jedná se o tři zcela různorodé projekty. Určité znaky však mají společné.

Centrální budova Nestlé může navenek působit stroze. Je to dáno černou barvou fasády v kombinaci s jednoduchým tvarem, který je narušen pouze vystupující hmotou konferenčního sálu, ale o to více se pracuje s detailem. Uvnitř se uprostřed podkovy „open space“ kanceláří nalézá interiérová zahrada, otevřená směrem k Vltavě. Atrium je pojato jako terasovitá zahrada plná zeleně, včetně výrazného vodního prvku.

Projekt Myšák Gallery naopak nabízí obchodní a administrativní prostory a bydlení v exkluzivní lokalitě. Spojuje původní hodnoty v podobě zachované fasády architekta Josefa Gočára s novými. Obsahuje tradiční prvky multifunkční městské výstavby, obchodní pasáž v parteru, administrativní prostory a bydlení obrácené do klidnějšího dvora s výhledem do Františkánské zahrady.

Snad nejvíce se jméno ateliéru v médiích začalo skloňovat v posledních letech v souvislosti se stavbou stadionu Slavia, jehož projekt se připravoval osm let. Ateliér se významně podílel i na průběhu projednávání v přípravné fázi a Slavia jistě velkou měrou vděčí právě jemu za to, že se podařilo stavbu prosadit a získat stavební povolení. Omicron-K byl v tomto projektu značně zainteresován, myšleno osobně, nikoliv finančně. „O to víc mě mrzí, že se některé věci zbytečně nedotáhly. Není to výmluva na finance, protože na konci většiny projektů vždy schází peníze. Spíše mě mrzí to, že především ze strany dodavatele nebyla vůle dotáhnout některé detaily,“ říká M. Kotík. „Na druhou stranu jsem rád, že se stadion podařilo postavit. Když jej ale srovnám s jinými budovami, které jsme realizovali, finální dopracování u nich bylo výrazně lepší. Naštěstí první dojmy diváků byly vesměs pozitivní, a tak mohu pouze doufat, že než se všichni pořádně rozkoukají, tak všechny nedodělky a finální úpravy budou alespoň relativně v pořádku.“

Základem je vize a odpovědnost V době, kdy Omicron-K začal pracovat na projektu stadionu, neměl s projektováním tohoto druhu staveb žádné zkušenosti. V minulosti ale projektoval například poměrně složitou studii nemocničního areálu. M. Kotík k tomu dodává: „Architektura nespočívá v tom, že všechno musíte znát do detailu. V architektuře je důležitější myšlení, vize, koncept, aby si architekt uměl poskládat funkce, dotáhnout nápad a uměl přesvědčit investora o svém výtvarném záměru.“

Ateliér své projekty zpracovává od první studie až po finální detaily a dohled nad realizací stavby. „Neexistuje, aby projekt skončil někde v úrovni stavebního povolení nebo studie, a pak bylo možné se vymlouvat, tohle jsme nechtěli, za to už my nemůžeme. . . Architekt je odpovědný za výsledek, ne za to, co namaluje. A i když musí dělat tisíc kompromisů, nikdy jsme neříkali, vypadá to tak proto, že to dodělal někdo jiný. Naše odpovědnost končí otevřením, provozem a užíváním. Jedna věc je stavbu dokončit a krásně nafotit. Ale když se otevře a nafotí a nedá se v ní bydlet, pracovat nebo využívat funkce, ke kterým byla postavena, není to jen vina dodavatele nebo investora, ale hlavně architekta,“ říká M. Kotík.

V červnu se bude v Praze na Malé Straně kolaudovat hotel Rocco Forte, jehož autorem je Omicron- K. „Vždy, když se postaví pětihvězdičkový hotel, říká se, že bude nejlepší, nejkvalitnější, a protože tenhle je zatím poslední, tak zase všichni říkají, že bude nejlepší, nejkvalitnější, nejnoblesnější,“ říká M. Kotík. Ale tentokrát je to podle jeho slov opravdu tak. Nebyl to jednoduchý projekt. Zahraniční investor přesně věděl, co chce, vyžadoval to, a i když se v průběhu stavby dost věcí měnilo, většina toho, co vyžadoval, nebyla zbytečná. „Jsem rád, že jsme ten projekt mohli dělat. Užili jsme si na něm, ale taky se hodně naučili. A věřím tomu, že to bude opravdu jeden z nejlepších hotelů v Praze,“ dodává M. Kotík.

Podle projektu ateliéru Omicron-K se začíná stavět i v Českém ráji u Turnova. Wellness centrum ve Všeni je velký areál, který bude prvním v pravém smyslu tohoto slova u nás. Nenajdeme zde žádné prvky typické pro aquaparky. Jedná se o styl a způsob života, kde je vše založeno na pohodě, nadstandardním ubytování, servisu a službách, které známe například z Rakouska, Německa nebo Švýcarska.

Kdyby existovala možnost, volil byste v příštím životě stejnou profesi?

Pokud bych byl muž, tak ano. Pokud bych byla žena, krásná žena, tak určitě ne.

Jak se díváte s dnešním odstupem na vaše první práce?

Nyní mě jenom mrzí, že jsem byl trochu „bordelář“, a tak skoro žádné nemůžu najít. Možná proto si je trošku idealizuji. S odstupem těch skoro čtyřiceti let, možná v rámci toho idealizování, bych byl jako profesor se svým žáčkem spokojen.

Kolik hodin denně trávíte v ateliéru? Pracujete o víkendech?

Práce v ateliéru není otázkou hodin, sobot a nedělí. To je sedm dní v týdnu. Samozřejmě někdy člověk pracuje více, někdy méně. Ty věci se nedají takto měřit. Obecně lze říci, že v sobotu a i v neděli pracuji. V ateliéru jsem skoro každý den v osm hodin ráno a málokdy jdu před šestou domů.

Bez jakého vybavení byste si nedovedl představit svou práci?

Já jsem v ateliéru jediný, kdo nekreslí na počítači. Tak bych ho oželel. Na druhé straně si nedovedu představit, že by spolupracovníci byli bez počítače. Počítač je určitě nutnost. Není to o tom, jestli počítač, nebo tužka je důležitější. Finále je odevzdání projektu, a to už dnes s tužkou neuděláte. A pak k práci, protože je tvůrčí, potřebujete pohodu, a to jsou lidi. Sebelepší vybavení s nevýrazným a nekoncepčním kolektivem nenahradí horší vybavení s příjemným a erudovaným kolektivem. Takže hlavně lidé jsou důležití.

Na tuto otázku vždy říkám, že architektura není žebříček. Mně se líbí třeba věci od Zaha Hadid, líbí se mi ale spíš jako skulptura než jako architektura. Více než minimalistická architektura se mně líbí objekty, které mají nějakou tvarovou zvláštnost, nějaký detail. Ten minimalismus ne proto, že by se mi nelíbil. Zde je detail daleko důležitější, protože vynikne. Ale udělat celý areál, město z takových prvků je v mých očích vágní. Takže pro mě jsou to spíš lidé jako Zaha Hadid, Frank Gehry. . .

To je něco podobného. Když jsem mluvil o Gehrym, tak například neobdivuji Tančící dům. To pro mě není architektura v kontextu města. Ono je to vidět i na tom, že budova vypadá prázdná. Na druhou stranu je to objekt, kam jezdí turisté, fotí si jej, má svou zvláštnost, jedinečnost ve městě. Když se mi někdo z architektů líbí, myslím jeho styl práce. Ale neznamená to, že se mi musí od něj líbit každá věc.

Myslíte si, že výše vašich honorářů odpovídá úrovni a rozsahu vaší práce?

Myslíte si, že jsem blbec, abych řekl, že ano? Na takovou otázku se nedá odpovědět jinak než ne.

Máte nějaký nesplněný sen ve smyslu, že byste chtěl projektovat určitou stavbu nebo navrhnout interiér či nějaký výrobek?

Samozřejmě. Jedna věc, kterou bych hrozně rád dělal, je divadlo nebo koncertní sál.

Existuje ve vaší kariéře nějaký významný mezník nebo osobnost, jež vás ovlivnily?

Možná štěstí. Štěstí v tom, že jsem se na začátku dostal do ateliéru k Machoninovým, štěstí v tom, že to byli dost svérázní a tvůrčí lidé. Asi, kdybych byl v jiném ateliéru, moje kariéra a život by se posouvaly jiným směrem. A i když jsme mockrát byli ve při a nebyl jsem zrovna vždy jejich velkým oblíbencem, tak děkuji za to, že jsem byl u nich v ateliéru.

Kdyby vám měla zlatá rybka splnit tři přání, jaká by to byla?

Určitě ne všechna by byla spojena s architekturou. I když já si na svůj osobní život v žádném případě nestěžuji. Ale protože si všechna přání zatím bohužel nebo bohudík plním sám, tak si je nechám pro sebe.