ROZHOVOR

Výchova architektů v zahraničí

[10.7.2008] Architekt Martin Krcha, absolvent brněnské fakulty architektury VUT, vycestoval ještě během studia, aby si vyzkoušel jaký je rozdíl v přípravě na povolání architekta u nás a v zahraničí. Zpočátku váhal, nakonec vycestoval a pak se mu u našich jižních sousedů zalíbilo, a poté co absolvoval studijní pobyt na technické univerzitě v Grazu, namířil do Vídně. Zaujala ho možnost studia na Vysoké škole užitých umění ve Vídni, kde vedou své ateliéry hvězdy světové architektury jakými Wolf D. Prix, Greg Lynn či Zaha Hadid bezesporu jsou. Svoji zahraniční praxi odstartoval v rakouském ateliéru Veech Media Architecture, nyní se chystá do Londýna do studia Zaha Hadid Architects.

PV: Martine, jak jsi se vlastně ocitl v Rakousku?

MK: Rakousko byla jasná volba. Od někoho jsem zaslechl, že tamní technika (TU Graz) má dobrý zvuk a protože rád lyžuji, chtěl jsem to mít blízko do hor. Nicméně jsem toho moc nenalyžoval, protože studium bylo náročné a stejně tak i zábavné. Tehdy jsem ještě zvažoval i Brighton, ale byla to náhradní varianta a oddělení pro vnější vztahy nakonec učinilo rozhodnutí, že pojedu do Grazu. Já se tomu nijak nebránil a po dvou dnech pobytu v Grazu jsem začal hledat řešení, jak prodloužit můj pobyt o další semestr. Uspěl jsem a do ČR už jsem se nevrátil, pokud osobní kontakt s mými lektory nebyl nezbytně nutný k úspěšnému dovršení studia.

PV: Rakousko je pro Brňáky, dá se říci, za humny. Mentalita asi tak blízká není, jak se Ti podařilo přizpůsobit se životnímu stylu v Rakousku?

MK: Od počátku jsem se pohyboval ve velmi smíšené a přátelské společnosti. Graz je magické místo. Život zde má několik rytmů tak jako pruhy na dálnici a je možné přejíždět z jednoho do druhého podle potřeby. Člověk může mít radost z práce i z volného času, protože město je uzpůsobené všem lidským potřebám. Takových míst jsem ještě mnoho nepoznal. Školy jsou zcela otevřené zahraničním turistům i co se jazyka týče, takže výborná znalost němčiny není podmínkou. Na našich školách zahraniční studenti zřejmě narazí většinou na jazykovou bariéru a jsou odkázáni na komunikaci s omezeným počtem učitelů popřípadě jen na komunikaci se spolužáky a vedoucími ateliérových projektů, což výrazně snižuje přínos takového studia.

PV: Zahraniční studium jsi tedy začal v Grazu, pak jsi dokončil brněnskou fakultu a vrátil ses získat nové zkušenosti do Vídně. Jsou v přístupech k výuce architektury obou škol (v Grazu a ve Vídni) nějaké zásadní rozdíly?

MK: Pro Vídeň jsou typické zejména smíšené (vertikální) ateliery – tzn. jedno ateliérové zadání pro všechny studenty napříč ročníky (samozřejmě v rámci jednoho studia). To podporuje spolupráci a výměnu informací. Také jednotliví softwaroví „tutoři“ jsou z řad studentů a jsou placeni za prohlubování počítačových dovedností spolužáků a také pomáhají s přípravou dat pro výrobu modelů (frézování, lasercutting, 3D tisk). Systematické zvyšování úrovně modelových a prezentačních technik probíhá současně v každém ze tří studií a může se jevit jako jakási „studená“ válka. Nicméně jednou až dvakrát za semestr se konají tzv. „joint reviews“, kde každé ze studií prezentuje 2-3 vybrané projekty a následuje konfrontační diskuse, která hodnotí rozdílné přístupy a výstupy a též možnosti dalšího vývoje projektu. Naproti tomu v Grazu je rovnocenné technické vybaveni, ale méně soutěživé prostředí nenutí studenty na maximum využívat jeho možnosti. Nicméně množství atelierů a jejich rozdílných zaměření zajišťuje výrazně větší rozmanitost výsledných projektů.

PV: Na Univerzitě užitých umění ve Vídni jsou tři ateliéry architektury Wolfa D. Prixe, Grega Lynna a Zahy Hadid. Podle jakého klíče sis zvolil právě ateliér Zahy Hadid?

MK: Studovat u Zahy byl vždycky takový můj sen. Tak nějak podvědomě jsem cítil, že způsob, jakým ve škole chtějí, abych uvažoval je špatný. Určitou roli v tom sehrála i brněnská přednáška Jana Tábora o díle Zahy Hadid. Souhrou náhod jsem se tři roky poté v jejím studiu ocitl. Tomu předcházela i praxe v CoopHimmelb(l)au, kde jsem nasál způsob myšlení vyučovaný ve studia Wolfa Prixe a utvrdil jsem se v přesvědčení, že tam nenajdu potřebnou svobodu a podporu zejména v oblasti počítačově generovaného designu. Lynn Studio má velmi mladý a neskutečně zapálený tým asistentů - o tom jsem se dozvěděl ale až později během studia na Angewandte. Na škole je i spousta dalších zajímavých lidí napříč studii a některé workshopy jsou pořádány v rámci celého institutu architektury, takže je důležité být informován o všem a zapojovat se i do aktivit, které nejsou spjaty jen s „domovským“ studiem. Každý zimní semestr je na škole studio pozvaného profesora (v předešlých letech to bylo studio Kivi Sotamy a Hernana Diaze Alonsa), které má za úkol přinést do školy svěží vítr. Studenti si tak mohou zkusit dělat architekturu zcela jinak než ve třech jim již dobře známých studiích.

PV: Můžeš popsat jak takový školní ateliér architektky světového jména funguje?

MK: Atelier vede celkem 6 asistentů, kteří jsou ve studiu 2-3 týdně a konzultují projekty. Projekty vznikají ve skupinách o 2-4 studentech nicméně není vyloučené pracovat samostatně. Společné zadání pro všechny přijede na začátku semestru uvést Patrik Schumacher se Zahou a v průběhu semestru (1-2x) přijedou zkontrolovat průběh prací a případně kriticky přehodnotit i zadání. Důležité je vést od počátku systematickou prezentaci projektu a jeho vývoje. Jednak pro tým samotný, aby věděl kam směřuje, ale také proto, aby byl v kterémkoliv okamžiku schopen prezentovat svou práci asistentům, vedoucím a externím konzultantům. Tímto stylem práce se snižuje i závěrečný stres, protože v posledním měsíci už má většina týmů projekt v tak pokročilém stadiu, že se může věnovat hlavně přípravě dat pro výrobu modelů a prezentační strategii. Dostupné modelové nástroje – fréza, laser, 3d tiskárna - jsou přístupné všem studentům, kteří prošli speciálním seznamovacím a bezpečnostním kurzem. Míra experimentu s těmito nástroji pak nemá hranic a je s podivem, že se nikomu ještě nic nestalo. Výroba modelu je zde tedy velmi zábavná a metoda pokus-omyl patří jak známo k těm nejlepším vzdělávacím prostředkům. Jakmile je vše nalakováno přijede mezinárodní jury (většinou přijíždí osobnosti jako Tom Mayne, Bill MacDonald, Sulan Kolatan, Ali Rahim, Alisa Andrasek a jiní včetně vždy přítomných hvězd - architekti Prix a Lynn). Obhajoba probíhá obvykle ve velmi přátelském duchu a snaží se dodat studentům entuziasmus do dalších semestrů.

PV: U projektů, které vychází v posledních několika letech z dílny Zaha Hadid Architects, jsou většinou jako dva architekti - spoluautoři uváděni Zaha Hadid a Patrik Schumacher. Angažuje se Patrik Schumacher také jako pedagog ve Vídni?

MK: Dá se říci, že Patrik je vlastně ideovým vůdcem studia, a to se snaží během dvou semestrů poskytnout vizuální odpověď na jeho abstraktní zadání. Avšak mezi Patrikem a Zahou dochází ke konfrontacím, které udržují napětí nutící studenty přemýšlet hlouběji o řešeném problému. Mimo to má Patrik ještě své vlastní studio na univerzitě v Innsbrucku a na londýnské AA. Tento pedagogický záběr vnímám zejména z hlediska tvůrčího a technického vývoje jejich londýnské praxe jako nezbytný.

PV: V přednášce Digitálního architekta jste společně s kolegyní Maren Klasing prezentovali školní projekty ze studia Zahy Hadid, ve kterých se hlavně orientujete na architekturu vznikající za pomoci parametrických nástrojů. Jak vnímáš používání nových nástrojů v architektuře?

MK: Tyto nástroje nejsou nové, jenom konečně nastala doba, kdy se začaly viditelně prosazovat v architektuře. My považovali za nezbytné během studia proniknout do tajů parametrické tvorby, protože otevírá dveře do světa, který jsme nebyli schopni prozkoumávat analogově s takovou lehkostí. Neméně důležitou motivací je potřeba komunikace s lidmi v praxi, kteří tyto nástroje již pojali za své, a účastnit se tak soudobé diskuze o architektuře a přispět k jejímu vývoji.

PV: Kromě parametrického navrhování architektury jste se během studia zabývali také parametrickým urbanismem...

MK: Otázkou je, zda se kdy podaří simulovat a generovat na počítači, tak složitý sociální systém jakým městský prostor je a zda je to vůbec správný přístup. Urbánní utopie, které jsme během studia vytvářeli, byly pokusem o vizuálně komplexní systém, kde jednotlivé části (úseky) mají svou identitu a umožňuji tak orientaci v prostoru. Zjednodušeně řečeno - novodobé sídliště - ovšem se spoustou dalších prostorotvorných městských atributů a rozmanitých typologií. Bohatost těchto návrhů může být samozřejmě zárukou vynikající funkčnosti, ale to se uvidí až podobné experimenty budou aplikovány v praxi. Urbanistický návrh velkých rozměrů, který jde až do architektonického detailu, je přesto z hlediska realizace zřejmě nemožný – potřebný kapitál by mohly soustředit snad jen nedemokratické země či nadnárodní společnosti, a tak nepředpokládám, že se v blízké budoucnosti něčeho podobného dočkáme. Spíš budou takové projekty obsaženými myšlenkami pozitivně působit na neutěšený stav současného přístupu k urbánnímu prostoru.

PV: Na nedávné konferenci SmartGeometry 2008, konané v Mnichově, vystoupil se svojí přednáškou také Patrik Schumacher, ve které nastínil „paramtericismus“ jako nový architektonický styl. Jak ty vnímáš současné možnosti stále výkonnějších počítačů a čím dál sofistikovanějších programů, těch pro návrh parametrické architektury?

MK: Z vlastní zkušenosti můžu říci, že jsem vždy narazil na určité limity výkonu počítače pokud jsem se spokojil s určitou softwarovou platformou. Pak samozřejmě nastává situace, kdy je potřeba přehodnotit způsob komunikace s počítačem – mám na mysli komunikaci s předchystaným interface programu - a také přijde na řadu úvaha, jestli se při hlubším průniku do této problematiky nevzdaluji povolání architekta až příliš.

Přestože při výpočtech se výkon počítače jistě hodí za nejdůležitější považuji stale především fantazii architekta, jehož role se posunula z tvůrce statických skic na tvůrce pravidel „dynamického“ procesu. Dalším nezbytným krokem je pak pochopitelně využití počítače i jako selektora vzniklých návrhů podle určitých kriterii. Zaměstnanci vedoucích architektonických praxí si vytvářejí své vlastní doplňky, skripty, aby rozšířili software podle svých potřeb a tyto nové funkce bývají časem implementovány do základního interface a tím se postupně zpřístupňují širší architektonické veřejnosti.

PV: Jak hodnotíš svoji praxi v ateliérech CoopHimmelb(l)au a Veech Media, která pro Tebe byla přínosnější?

MK: Nejpřínosnější bylo naučit se zvládat stres. Veech Media je menší firma a proto i zodpovědnost a nutnost pracovat rychle a přesně byla větší. Naproti tomu projekty byly menší a rozmanitější – co do typu řešeného objektu (televizní studio, nábytek, mobilní pavilon, kamion, rodinný dům, socha). Z toho plynoucí multitasking trénuje mysl i rozdílné techniky tvorby. V Coopu je člověk zařazen do týmu, který řeší jeden projekt intenzivně a dlouhodobě a spolupracuje s externími odborníky, kteří se obvykle na čas zabydlí přímo v kanceláři a podílí se aktivně na vývoji projektů. Zážitek z těchto různých přístupů je pro mne důležitý z hlediska budoucích spoluprací v jiných firmách a také formuje představu, jak by jednou měla fungovat moje vlastní praxe.

PV: Máš zkušenosti z architektonické praxe v Česku? Můžeš je srovnat s těmi rakouskými?

MK: Zkušenosti z Česka zatím nemám. Způsob práce v Rakousku jsem již nastínil na příkladu dvou kanceláří, kterými jsem prošel. Z těchto dvou příkladů samozřejmě nelze generalizovat. Pracovní nasazení a způsob práce hodně souvisí se zkušenostmi a ambicemi vedení. Stejně tak se jistě nedá popsat ani typická česká kancelář. Globální svět se dnes přestává dělit na země s typickými rysy. Základem jsou nová seskupení lidí (nezávislá na geografické poloze), která chtějí společně něčeho dosáhnout a podle toho věnují práci určité množství času a úsilí, stejně jako relaxaci a inspiraci. Pak již záleží jen na prioritách a nastavení podmínek v těchto společnostech.

PV: V těchto dnech se chystáš do víru architektonického dění v Londýně do ateliéru Zahy Hadid. Co se od Tebe očekává a jaké jsou tvé londýnské ambice?

MK: V Zaha Hadid Architects stejně jako v ostatních světoznámých firmách se formuji výzkumné týmy zabývající se tvorbou a aplikací nových nástrojů. Být součástí takového týmu a nadále se učit a zdokonalovat je úžasná příležitost. V podstatě jde o pokračování v práci, kterou jsme dělali ve škole a navíc v týmu lidí, kteří jsou naladěni na stejné vlně.

PV: Bereš svoji zahraniční praxi jako přípravu na to, že se jednou vrátíš zpátky do ČR a založíš si vlastní praxi?

MK: Pravděpodobně ne. Ale jeden nikdy neví. Pro povolání architekta je nezbytné cestovat a poznávat ... místa, lidi, technologie, vůně ... zažívat nové situace a hledat řešení. „Rýsovací prkno“ se dnes vleze do ruksaku a internet zajistí nezbytnou komunikaci. Ale pravdou je, že někde je třeba zaregistrovat název a získat IČ ...