ROZHOVOR

O kvalitě soutěže rozhodují podmínky a porota

[4.6.2008] Petr Hájek, Jan Šépka, Tomáš Hradečný – tato jména se skrývají pod názvem ateliéru HŠH architekti, který má na svém kontě řadu zajímavých projektů. Má i vlastní ateliér na pražské ČVUT a účastnil se mnoha architektonických soutěží. Na to, jak HŠH soutěže vnímá, odpovídají T. Hradečný a J. Šépka.

Jste pravidelnými účastníky řady architektonických soutěží. Podle jakého kritéria se rozhodujete, zda do soutěže vstoupit, nebo ne?

JŠ: Při výběru konkrétní soutěže hrají roli dvě věci. Jsou to soutěžní podmínky, které si prostudujeme a potom porota, která zaručuje kvalitu soutěže.  Obě dvě podmínky jsou natolik závažné, že se na jejich základě rozhodujeme, zda do takové soutěže jít, nebo ne. 

TH: Někdy nemusí být podmínky splněny obě zároveň. Stane se, že téma soutěže je natolik zajímavé, že odhlédneme od toho, že podmínky nejsou zcela dokonalé, nebo porota není dle našeho názoru tolik reprezentativní.

JŠ: Pokud je téma velmi zajímavé, bereme jej jako prověrku toho, jak bychom se k němu chtěli vyjádřit, bez ohledu na kvalitu poroty a soutěžních podmínek.

Pokud se ohlédnete za soutěžemi, kterých jste se již účastnili. Jakého výsledku si nejvíce vážíte?

JŠ: Snažíme se vždy ke každé soutěži přistoupit jiným způsobem. Proto se nedá říct, která soutěž je pro nás zajímavá. Pro nás jsou zajímavé vlastně všechny soutěže, kterých jsme se zúčastnili, ať už vyhrané nebo prohrané. Jinak bychom do nich ani nešli. Pokud soutěž odevzdáme, tak si za naší prací stojíme, ať již je výsledek soutěže jakýkoliv. V opačném případě soutěžní návrh neodevzdáme.

TH: Asi jediná soutěž, ze které jsme byli na rozpacích, byly Punkevní jeskyně. Tam jsme dostali v soutěžním protokolu hodnocení úplně jiného návrhu, než jaký jsme odevzdali. V obecné rovině se jako povedená soutěž dá hodnotit taková, u které se podaří vítězný návrh realizovat a dotáhne se až do finále. A potom také, když realizace soutěžnímu návrhu odpovídá.

Jak byste zhodnotili soutěž, kterou vy vnímáte jistě hodně zblízka, „Národní knihovna“.

TH: Já tuto soutěž vnímám v několika rovinách. Ta první je řekněme rovina architektů. Bereme to tak, že soutěž proběhla podle pravidel UIA (http://www.uia-architectes.org/), a je potřeba říct, že pravidla UIA jsou v podstatě identická se soutěžním řádem ČKA (www.cka.cc). Soutěžní řád z nich v podstatě vycházel, když byl sestavován. Takže tam není žádný rozpor. Důležité je, že směrem navenek ta pravidla UIA signalizují, že se jedná o mezinárodní soutěž a jsou v zahraničí řekněme v širším povědomí. Ale nedá se říci, že by byly nějakou modlou. Třeba Rakousko není vůbec členem UIA. Naopak po zkušenostech s knihovnou se ptá, jestli se pravidla dodržují. Rakousko mělo zájem se členem UIA stát a teď je na rozpacích. Německo například většinu soutěží pořádá podle svých vlastních pravidel a to včetně mezinárodních soutěží. A pokud se soutěží podle pravidel UIA, tak si ponechává právo dohledu.  Je to  zřejmě podle nějakých zkušeností, které německá komora s UIA udělala.

JŠ: Bylo již několikrát vyřčeno, že soutěž na Národní knihovnu byla první mezinárodní soutěží u nás. To však není úplně pravda. Je to první mezinárodní soutěž zaštítěná UIA. Nicméně byly zde již dvě mezinárodní soutěže a to soutěž na Bažantnici Pražského Hradu a na Karolinu v Ostravě. To byly regulérní mezinárodní soutěže, s mezinárodní účastí, publikované v zahraničním tisku. Takže pořádat mezinárodní soutěž bez záštity UIA, je také možné.

TH: Nyní, po zkušenostech se soutěží na Národní knihovnu si i ČKA odhlasovala na svojí valné hromadě v dubnu minulého roku právo dohledu. Tam jde víceméně o jedinou záležitost a to o přezkoumání případných rozporů v soutěži. Ukázalo se, že UIA k tomu nemá vůbec žádné standardní nástroje, ani mechanizmy. Právo soutěžících je tak nevymahatelné. Někdo může říci, že je to dobře, že je pak vlastně jen jediný arbitr. Ale ukazuje se, a zkušenosti nejenom od nás, ale i z evropských států, ukazují, že to není dobře, že to nefunguje.

Jaké další roviny tedy v této soutěži spatřujete?

TH: Pak vidím ještě další dvě roviny. Okrajově bych se věnoval rovině politické, ke které diskuze dospěla. Ta je taková, že všechny přípravné kroky, které má na svých stránkách zveřejněny Národní knihovna (http://www.nkp.cz/), ze strany politiků proběhly korektně. Závazky Prahy, závazky vlády, závazky k financování. To vše proběhlo, až snad na nějaký podpis ohledně pozemků. Politici se v té věci začali angažovat až ve chvíli, kdy na ně vedení knihovny chtělo přehrát spoluzodpovědnost za neregulérní soutěž.  Způsob, kterým politici do kauzy vstoupili byl, mírně řečeno, nešťastný, ovšem  zejména poznamenaný angažovanou prezentací v médiích.

Tím se dostáváme ke třetí otázce, kterou je otázka médií - tu považuji za naprosto tragickou. Příspěvky v médiích, které dokázaly z veřejně přístupných zdrojů vytáhnout objektivní informace, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Jinak z 98% převládá pro mě naprosto nepochopitelná záležitost, kdy autoři článků pouze přebírají  materiály, které do éteru vypouští Národní knihovna. Přičemž, minimálně na serveru Národní knihovny se v historii dají i objektivní data nalézt. Nikdo si s tím však, až asi na tři výjimky, nedal práci . Potom je vnímání veřejnosti nepředstavitelně zkreslené a to je nenapravitelná věc.

Kde spatřujete hlavní důvody, které stojí za současnou situací?

TH:. Když odhlédnu od chybějící diskuze o nějakém konceptu knihovnického, či univerzitního života v Praze, jehož součástí Národní knihovna je, tak byly nějakým způsobem zpracované soutěžní podmínky, a vypisovatel se jich při hodnocení soutěžních návrhů nedržel, naopak, sám se je rozhodl změnit, na což podle pravidel neměl právo. Porota mu nedokázala v tom zabránit, respektive ho v tom podpořila, nebo s tím souhlasila.

JŠ: Kdybychom byli úplně konkrétní, tak se jedná o národní konzervační fond, který měl být umístěn nad zemí, a to ne z důvodu, že by mohl podléhat vodě nebo jiné zkáze, ale z úplně zásadních koncepčních hledisek. Knihovna chtěla tento fond prezentovat jako nejdůležitější část knihovny, vlastně jako jakési srdce, nebo národní poklad. A i na dotazy soutěžících, kteří se ptali, zda je možné jej zakopat, když budou zajištěny technické parametry, které jsou poměrně známé, ať už se jedná o vodotěsné vany, nebo jiná opatření, bylo opakovaně odpovězeno, že to nelze a tudíž budou takové návrhy ze soutěže bez milosti vyloučeny. To je myslím zásadní věc, o které to celé je a která postihla dle našeho mínění většinu soutěžících.

Co se tedy podle vás mělo stát s návrhy, které tuto podmínku nesplnily?

JŠ: Všechny návrhy, které nesplnily závazné podmínky soutěže, měly být bez pardonu vyloučeny již v prvním kole. Další zajímavou otázkou je technické přezkoumání návrhů. Celou problematikou se naposledy zabývala skupina právníků, kteří byli požádáni v rámci expertní komise, aby celou kausu prověřili. Ti, dostali k dispozici podklady, mezi nimiž byl i posudek technické soutěžní komise, která ve druhém kole posuzovala 8 vybraných návrhů, a z jejich písemných výroků vyplývá, že i tam došlo k dalším závažným porušením podmínek, které v tuto chvíli nikdo nenapadá. Z nich vyplývá, že technická komise nebyla s vítězným návrhem příliš spokojená. Proč se tyto údaje dál nevyhodnocovaly nebo proč nebyly oficiálně zveřejněny, je další otázka.

TH: Dopadne to podle všeho dost špatně. Rozhodujícím bodem procesu je neschopnost vedení knihovny přijmout odpovědnost za svoje konání. Tam je vlastně ten základní zdroj všech problémů, protože vypisovatel přes všechny kroky, které lze sledovat, přestože měl všechny závazky ze všech komunálních i státních sfér politiky zajištěné, přestože rok vyjížděli jeho reprezentanti do světa, aby viděli, jak se staví současné knihovny, přestože jmenoval poměrně úctyhodnou porotu, prostě nedokázal zajistit, aby soutěž proběhla regulérně a udělal fatální chyby a neměl dost sil a slušnosti, aby chyby přiznal a zastavil ten kolotoč ve chvíli, kdy to šlo ještě se ctí. Teď vše spěje k tomu, že už to se ctí není možné a budou se hledat viníci. Vzhledem k mediální masáži, která proběhla, tak určitě nebude zájem vinu přiznat. Podle mého názoru to bude mít tendenci vyšumět a svést vše na nesoulad právních norem, mezinárodních a našich atd.

JŠ: Těch možností je několik, tohle je asi nejpravděpodobnější verze. Další možností je, že se zruší celá soutěž a vypíše se nová. Třetí možností je, že bude posunuto pořadí a o stavbě by se tím pádem jednalo s druhým návrhem v pořadí.

Vše asi také souvisí s tlakem, který je vyvíjen ze strany toho, že knihovně dochází prostory pro národní konzervační fond.

TH: Tento tlak je pravděpodobně objektivní a je nehorázné, že se používá jako zbraň. Vedení knihovny má povinnost tuto otázku řešit, řeší jí a je to jenom její odpovědnost, případně potom ministerstva kultury, které je jejím zřizovatelem, jestli ohrozí toto svoje poslání, shromažďovat knihy, které se v české republice vydají, a není možné tuto odpovědnost přenášet na někoho jiného.

JŠ: Měly by tu zaznít i další argumenty. Například v příštím roce bude dostavěna Technická knihovna v Dejvicích, která má získat od národní knihovny poměrně velké množství knih (asi 1,5 milionu svazků). To znamená zase nějaké další místo a čas celou věc řešit.

Další možnost, která se podle mého názoru zatím neprověřovala, je práce s budovou Klementina, případně rozšiřování Klementina o další depozitáře a snaha o to, aby Klementinum zůstalo národní knihovnou. Pokud víme, momentálně se tímto prověřením zabývají studenti architektury na Akademii výtvarných umění u profesora Přikryla. Třeba tam vzniknou zajímavé výsledky. Já se domnívám, že rozšíření Klementina je určitě jednou z možností .

Tím jsme se dotkli akademické půdy. Jakým způsobem jste se dostali vy k práci na akademické půdě?

JŠ: Ta začala již před pěti lety, kdy nás Monika Mitášová pozvala na letní workshop v Liberci, a my jsme si tam během 14 ti dní uvědomili, že by nás práce se studenty zajímala. Pak následovala nabídka od bývalého děkana profesora Šlapety, založit vlastní ateliér na ČVUT. V tuto chvíli jsme tam čtvrtým rokem a práce nás baví.

Co to pro vás znamená, je to pro vás inspirace? Zadáváte témata ze své praxe?

JŠ: My se tomu snažíme vyhnout. Máme dvě taková témata, kterým se od začátku našeho působení na fakultě věnujeme. Jedním je zahušťování města. Města se nám rozrůstají hodně nekoordinovaně do krajiny a přitom zapomínáme na jejich vnitřní útroby, kde je zatím místa dostatek. Vybíráme si taková místa, která jsou již definována, kde dnes například jezdí tramvaj, stojí stadion, vodárna, přitom to nebrání tomu, aby zde přibyly, při zachování stávající funkce ještě další možnosti využití.

To přináší možnost práce s několika odlišnými funkcemi.

JŠ: Ano to souvisí s naším dalším tématem, které nás zajímá a tím je kumulování více funkcí v jedné budově. Prolínání nebo dělení funkcí podle našeho názoru umožňuje  vznik netradičních forem staveb, kdy díky kombinaci různých funkcí, třeba i protichůdných, může vznikat zajímavá architektura, která přitom nebude formální. Nezajímá nás formální hra s tvary, jako to například předvádí Gehry nebo Zaha Hadid. Zajímá nás logika celé stavby a připadá nám, že i po těch, dnes již osmi semestrech, je zpětná reakce od studentů stále zajímavá. Na podněty dokáže většina studentů reagovat velmi osobitým způsobem. Ve škole nezadáváme stavbu na zelené louce, kde člověk nemá žádné omezení, ale naopak si omezení hledáme.

Váš ateliér je úspěšný v soutěži Olověný Dušan, letos jste vyhráli a v předchozích letech jste měli pěkná umístění, čím je to ovlivněno?

JŠ: Myslím, že úspěch v jakékoli soutěži je velmi subjektivní záležitostí. Pro nás není úspěch v soutěži prioritou. To, co ale pro nás důležité je, je práce se studenty, komunikace s nimi a zpětná odezva na konkrétním úkolu. Důležité je a mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti, že má celý ateliér jedno zadání. Celá skupina studentů pracuje na jednom tématu, ať už je to student druhého ročníku nebo diplomant. Díky tomu si mohou navzájem předávat zkušenosti, vědomosti a vytváří se doopravdy skupina, která se zajímá o to, co dělá druhý.

Je tedy pro vás ocenění v Olověném Dušanovi důležité?

JŠ: Každopádně nás ocenění těší, ale mám k němu jednu poznámku. Vadí nám jedna věc, o které jsme diskutovali již několikrát i se studenty. Připadá nám škoda, že se soutěž devalvuje tím, že se vyhlašuje jeden vítěz mezi studenty a jeden vítěz mezi ateliéry. Tím se ze soutěže stává „Superstar“. Mně by úplně vyhovovalo, kdyby zůstalo deset nominovaných projektů, tři ateliery, s tím bych se naprosto ztotožnil a připadalo by mě to adekvátní. Nedokážu si představit, jak někdo dokáže posoudit, zhruba z tisícovky projektů, jestli je lepší urbanistický projekt než rodinný dům, nebo lázně, bytovka. Jak někdo může určit, zda je koncept našeho ateliéru lepší, než koncept jiného ateliéru s naprosto rozdílnou strategií. Jsem samozřejmě rád, že nějaká soutěž je, že se něco děje, protože každý z nás potřebuje zpětnou kontrolu nebo názor. Je jen škoda, že se o tom dál nepřemýšlí a že se z toho stává hodnota nehodnota.

Hledáte si mezi studenty své budoucí spolupracovníky?

JŠ: Máme zde kolegyni, která u nás studovala a byla to určitě šťastná volba. Díky tomu, že studenty známe, vedeme je několik semestrů a nakonec víme, koho si vybíráme za spolupracovníka.

TH: Ale není to pravidlo. Je potřeba říct, že postavení architektů, konkrétně našeho ateliéru, není takové, abychom mohli zaměstnávat velké množství architektů. Dnes už je to tak, že absolventi mají za sebou obvykle zahraniční stáže, nebo mají takovou kvalitu, že jsou připravení pracovat kdekoliv v Evropě. A u nás nejsou podmínky takové, abychom mohli zaměstnat tři, čtyři takové absolventy. A uživit je a sebe také, bohužel.

Veřejných zakázek pro architekty je zoufale málo, nesoutěží se, zakázky se rozdávají různým způsobem. Osobně se divím, jak se ti architekti uživí. A jenom věřím tomu, že se uživí někde venku. Nevím, kam se ti lidé vlastně podějí.

JŠ: Škola vychrlí každý rok obrovské množství lidí. A je otázka, jestli je to dobře. Jestli to náš obor nedevalvuje, a nedevalvuje to také školu. Někde jsem četl, že procento přijetí na FA ČVUT je poměrně velké, přes 50 procent. To je hodně.

Jste dále v kontaktu se studenty, kteří opustili Váš ateliér?

JŠ: Jsme v kontaktu. Vídáme se, jezdíme například do Kruhu, kam zveme i naše bývalé absolventy. Jsou to tak trošku naše děti, tak nás zajímá, jak se jim daří po škole.

Martina Svobodová

PETR HÁJEK *1970
1988 – 1995 Fakulta architektury ČVUT
1995 – 1998 Škola Architektury AVU
od roku 2004 lektor na Fakultě architektury ČVUT

TOMÁŠ HRADEČNÝ *1969
1988 – 1995 Fakulta architektury ČVUT
2002 – 2004 člen Stavovského soudu ČKA
od roku 2004 člen Představenstva ČKA

JAN ŠÉPKA *1969
1988 – 1995 Fakulta architektury ČVUT
1993 – 1997 Škola Architektury AVU
od roku 2004 lektor na Fakultě architektury ČVUT