ROZHOVOR

Nadčasový aspekt architektury v dnešním pojetí

[9.5.2011] Yvette Vašourková absolvovala na Fakultě architektury. Diplomovou práci zpracovala pod vedením první dámy české architektury, profesorky Aleny Šrámkové. V roce 2007 dokončila studium architektury a zejména urbanismu na Berlage Institutu v Rotterdamu. Její zájem ji přivedl k založení Centra pro tředoevropskou architekturu (CCEA) a zapojila se do Iniciativy za novou Prahu.

Jak vnímáte zkušenosti získané na světově uznávaném Berlage Institutu?
V Rotterdamu jsem získala zkušenost vnímat architekturu a urbanismus v určitém nadhledu, více abstraktně, s důrazem na koncepční rovinu tématu. Umět si rozdělit projekt na jednotlivé úrovně a tak se více soustředit na priority, jichž se má docílit. Další podstatná zkušenost byla v rovině prezentace. Snažit se vždy vystihnout to podstatné srozumitelnou a jasnou formou, ale při tom ne banálně. Na to se kladl na Berlage Institutu velký důraz. Daná zkušenost je cenná hlavně při práci na architektonických soutěžích.

Jaké je poslání Centra pro středoevropskou architekturu (CCEA)?
Založili jsme jej v roce 2001 společně s Igorem Kovačevićem a Markétou Žáčkovou jako neziskovou organizaci zabývající se výzkumem a propagací moderní architektury a urbanismu. Aktivně začalo působit o dva roky později. Cílem práce našeho týmu sestávajícího z architektů, teoretiků umění a kultury, sociologů a dalších profesí je seznámit veřejnost s moderní architekturou a postupným působením přispívat ke zkvalitňování architektury a městského veřejného prostoru. V tomto ohledu je pro nás důležité produkovat prospěšné aktivity, které vytvoří prostředí k dialogu, vyvolají veřejnou diskuzi o budoucnosti architektury i měst, v jejichž podmínkách architektura vzniká.

Vaším posledním projektem je výstava Město nad městem – vize Karla Pragera. . .
Impuls pro výstavu jsme dostali od kolegů – architektů ze Švýcarska. Uvědomili jsme si, že uplynulo již deset let od smrti jednoho z nejvýznamnějších architektů Československa, jehož práce není zatím dostatečně zmapovaná. Výstavu jsme společně s Národním muzeem koncipovali jako představení Karla Pragera, architekta fascinovaného makrostrukturami.
Právě budova bývalého Federálního shromáždění – dům nad domem – se stala impulsem pro architektovu vizi města nad městem, které se věnoval od sedmdesátých let. Dnes nová budova Národního muzea je symbolem své doby, často nenáviděná a zároveň nepoznaná. V roce 2000 byla prohlášena za kulturní památku. Její technická vyspělost je vzhledem k dobovým a politickým okolnostem pozoruhodná. Konstrukční i architektonickou kvalitou je výrazná v celosvětovém měřítku. Pragerův návrh z roku 1965 reflektoval požadavek transformace budovy pro kulturní účely i soutěž nesla název přestavba areálu Národního muzea. Funkce parlamentu byla od začátku plánována jen jako přechodné využití. Srpen 1968 se dotkl výtvarné koncepce budovy, která musela být pro nový režim upravena. Některé z modelů původní exteriérové výzdoby, například soch od M. Chlupáče, R. Uhra, O. Zoubka nebo originál mobilní plastiky L. Novotného, je možné spatřit na připravené výstavě.

Kým byl Karel Prager ovlivněn, inspirován nebo fascinován?
Inspirací Pragerovi byly idealistické vize Yony Friedmanna z konce 50. let stejně jako vize japonských metabolistů 60. let. Na rozdíl od nich však předpokládal, že svou vizi dotáhne až do skutečné realizace. Světově diskutované teorie se Karlu Pragerovi podařilo realizovat skrze Federální shromáždění. Princip si na této budově ověřil a následně své vize rozšířil, kdy za pomoci mostových konstrukcí navrhoval makrostruktury – zhuštěné urbanity jako alternativu koncentrovaného růstu města oproti jeho rozšiřování do okolní krajiny.

Jste i členkou Iniciativy za novou Prahu. O co vlastně jde?
Iniciativa vznikla na půdě Galerie Jaroslava Fragnera v Praze a snaží se navázat na aktivity a vize ze začátku 90. let minulého století. Přes několik drobných úspěchů v podobě městotvorných zásahů světových architektů v Praze (R. Bofill nebo J. Nouvel) nakonec v důsledku politické nevůle vyšuměla. Dnes je situace ještě vážnější a není podpora pro urbanistické vize, jak se bude Praha koncepčně vyvíjet z dlouhodobého hlediska. Ozývají se první hlasy, že je potřeba začít s urbanismem Prahy systematicky pracovat. Iniciativa by měla vyvolat diskuzi architektů a urbanistů s politickými představiteli, v tomto případě tedy hlavně pražským Magistrátem.

Kdo je jejím hlavním strůjcem?
Iniciativa má 22 zakládajících členů a na první tři měsíce mluvčí – architekta Jakuba Fišera, publicistu Josefa Vomáčku a galeristu Dana Mertu. Mezi členy naleznete lidi od umění, galeristy, sociology, z veřejného sektoru a samozřejmě architekty a urbanisty. Jde o to vytvořit tlak na magistrát, aby začal tuto problematiku řešit odborně, jak se to děje v partnerských městech, jako jsou třeba Vídeň, Berlín, Hamburk a Rotterdam. Chceme, aby Praha uvažovala jako tato města, aby měla danou jasnou koncepci a pravidla i ve vztahu k občanům. Z pohledu toho, čemu se například věnujeme v CCEA, je mi sympatická myšlenka diskuze o městě a urbanismu vůbec. Jaké konkrétní projekty v CCEA chystáte?
Prošli jsme asi přirozeným vývojem. V prvních letech jsme organizovali více samostatných a krátkodobých projektů. Od výstav, diskuzí, workshopů přes přednášky našich i zahraničních architektů. Ať již u nás, tak i v jiných středoevropských městech jsme se začali soustředit a profilovat více jako iniciátoři, kurátoři aktivit, jejichž cílem bude sbližování regionů, jejich výzkum, sledování vývoje a především rozpoutání diskuze.
Nyní nás zaměstnávají víceleté projekty, které jsou financovány z grantů našich i z Evropské unie. Soustředíme se v nich na urbanistické souvislosti, kontext a rozpoutání dialogu nejen na odborné, ale hlavně na politické rovině. Získání grantu pro nás znamená přijmutí obrovské zodpovědnosti za cíle, které jsme si stanovili a které musíme splnit, abychom projekt mohli považovat za úspěšně zrealizovaný. To je na jedné straně až svazující, na straně druhé pocit volnosti, že děláte na tom, co vás baví.

Kde všude jste prezentovali své projekty?
Výstavy, ale i jiné aktivity mohli zájemci vidět kromě Prahy či Brna také v Bratislavě, Ljubljani, Varšavě, Budapešti, Bělehradě, Vídni, Grazu či Berlíně. Aktuálně máme rozpracován projekt nazvaný Sbližování regionů, který se zabývá třemi specifickými problémy tří měst – Paříže, Dublinu a Prahy. Jedná se o podporu mladých architektonických ateliérů, kdy z řad 80 týmů jsme nominovali tři studia, z nichž každý řeší jedno konkrétní zadání, specifické pro dané město. Všechna témata se řeší na urbanistické úrovni. Jako specifické pražské téma jsme zvolili transformaci severojižní magistrály. Cílem tohoto konceptu je opět ukázat limity, možnosti, rozpoutat diskuzi na politické rovině.

Zbývá vám vůbec ještě čas na vlastní tvorbu?
Snažíme se práci CCEA a našeho ateliéru MOBA skloubit. V CCEA je nás pochopitelně více, stejně tak v ateliéru nestojí práce jen na jednom člověku. V rámci mezinárodních výměn v programu mobility máme vcelku dobré zkušenosti s angažováním stážistů, kteří s námi vždy několik měsíců spolupracují na našich projektech. MOBA nefunguje jako klasický komerční architektonický ateliér, protože díky aktivitám CCEA nemusíme pouze „stavět“. To nám dává určitou volnost ve výběru tématu. Snažíme se hodně dělat architektonické soutěže – přibližně 10 za rok. Některé i s úspěchem. Naposledy v mezinárodní soutěži na mládežnický prostor Gorizia na italsko-slovinských hranicích jsme získali 3. cenu. Právě se dokončuje první fáze přestavby veřejného prostoru ve Vsetíně. To je projekt, který realizujeme na základě vítězství v architektonické soutěži. Nedávno jsme také byli vyzváni k účasti na letním festivalu živoucí architektury v Montpelier FAV – Festival živoucí architektury, kde budeme realizovat naši instalaci Mezi dveřmi.

A plány do budoucna?
Začínáme nový projekt věnovaný aktivování veřejného prostoru skrze umělecké instalace v suburbii střední Evropy. Také jsme se aktuálně zamýšleli nad cyklem přednášek pro střední školy. Ve spolupráci s gymnáziem Štěpánská vznikl cyklus o architektuře 20. století. Od roku 2007 učím budoucí mladé architekty v rámci ZANu na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kde zároveň pokračuji v doktorandském studiu na téma udržitelná forma architektury.